Terapie
Léčení traumatu
Metody léčení traumatu jsou založené na tom, že různé symptomy mají svou příčinu, a tou bývá důsledek nějaké stresové situace, události s traumatickým potenciálem nebo zaplavující emoce, které se v dané situaci nemohly manifestovat a dokončit optimálním způsobem např. skrze pohyb, komunikaci nebo akci. Příčinou traumatických symptomů tedy není samotná událost, ale energie, kterou tělo nevybilo. Tato energie zůstává uvězněná v nervovém systému. V situacích podobných původní události o sobě tato energie opět dává vědět v podobě různých symptomů a nevědomých reakcí. Pak člověk automaticky použije vzorec chování, který se mu dříve osvědčil, třebaže už mu nyní neposkytuje ochranu, ale spíše způsobuje nedorozumění a konflikty v mezilidkých vztazích nebo různé psychické i fyzické obtíže.
Attachmentové trauma
Attachment, česky citová vazba nebo vztahová vazba. „Otcem“ teorie spojené s významem citového pouta mezi dítětem a matkou/prvotním pečovatelem je John Bowlby, psychiatr, psychoanalytik, teoretik.
„Naplnění potřeb dítěte musí nastat ve správném čase, se správnými lidmi a správným způsobem“ (Albert Pesso, psychoterapeut, autor Pesso Boyden Systém Psychomotor). Součástí naplnění potřeb je vzájemná interakce, společné prožívání emocí mezi rodičem a dítětem, jejich bezpečné spojení, podpora dítěte…
Pokud péče rodiče o dítě v období 0 – 3 není dostatečně dobrá (nepřítomná matka, střídání se pečujících osob, nemocná, závislá matka, nedostatečná emoční kapacita být dítěti k dispozici, výkyvy nálad pečující osoby, tvrdé trestání, zanedbávání…) vývoj nervové soustavy dítěte probíhá odlišně vlivem opakujících se různě intenzívních traumat, což má vliv následně na kvalitu vztahů k dalším lidem, celkově na chování, regulaci afektů, sebepojetí, schopnost využití kognitivních schopností. Narušený attachment popř. tzv. komplexní vývojové trauma vyžaduje komplexní přístup a speciální terapeutický přístup pomáhající k dodatečnému vytváření jisté, organizované emoční vazby.
EMDR
EMDR je zkratka pro Eye Movement Desensitization and Reprocessing (Desenzibilizační terapie využívající pohyb očí). Představuje komplexní, integrativní psychoterapeutickou léčbu, která pomáhá lidem zotavit se z problémů vyvolaných traumatickými událostmi v jejich životě a z nich vyplývajících obtíží. Zastavuje zatěžující vzpomínky a pomáhá je zpracovávat. Od doby vzniku v 80. letech 20. století EMDR pomohla metoda lidem na celém světě zmírnit projevy různých symptomů, léčit následky autonehod, přírodních katastrof, zdravotních nebo osobních ztrát či násilí a zlepšit pohled na sebe sama.
Vychází z předpokladu o vrozené schopnosti mozku vypořádat se s obtížnými životními zkušenostmi a dospět k adaptivnímu řešení. Je to sebeléčivý plán, který se projevuje při setkání se stresovou situací jako schopnost se spontánně uzdravovat. Když se náročná zkušenost děje příliš rychle, neočekáváme ji nebo je příliš zaplavující, přirozená schopnost organismu zpracovat danou událost je přetížená a může se blokovat tento proces samoléčení. Terapie EMDR umožňuje zpřístupnit trauma na vědomé úrovni bez vyvolání emocionálního náboje, protože obnovuje zpracování a přirozené začlenění informací do neuronálních sítí.
EMDR terapie využívá k léčení bilaterální stimulaci, čehož lze dosáhnout pohybem očí, klepáním nebo zvukovými podněty, a vede k celkové integraci mozku.
Somatic experiencing
Somatické prožívání je přístup k traumatu využívající uvědomování si vlastního těla. Je výsledkem více než 40 let pozorování, zkoumání a praxe Dr. Petera Levina. Tento přístup je založen na tom, že člověk má přirozenou schopnost překonat a zpracovat následky traumatu skrze specifickou práci s tělem a nervovým systémem. SE® obnovuje zdravou seberegulaci a vrací traumatizovaným jedincům pocit živosti, uvolnění a celistvosti. Nabízí základní přístup k porozumění a zvládání následků traumatu a šoku, učí, jak rozpoznat mechanismy, které trauma způsobují a podporuje uvolnění posttraumatického stresu z těla.
Biosyntetická psychoterapie
Biosyntetická psychoterapie je celostní přístup v somatické psychoterapii, která vychází z biosyntézy. Jejím autorem je David Boadella. Biosyntetická psychoterapie obohacuje metodu o moderní znalosti z oborů psychosomatiky, neurověd a epigenetiky. Prohlubuje ji o poznatky z aktuálních výzkumů o fungování mozku.
Její podstatou je práce s integrací a vzájemným zrcadlením životních procesů, a to tělesného (pohybového) spolu s prožitkovým (emocionálním) a mentálním (kognitivním).
Stres přináší narušení souladu mezi těmito třemi životními procesy a následně obtíže s nedostatkem či přebytkem energie v různých částech organismu. Problém může zůstat uložen v tělesných obtížích, ačkoliv vnější příčina už vymizela. Pro zdárné zvládnutí psychických problémů je proto potřebné věnovat se vedle mentální analýzy problémů také tělesným projevům – ať už jde o svalové bloky, vegetativní obtíže či problémy s vnitřní distribucí energie (vitality).
Biosyntetická psychoterapie prohlubuje a rozvíjí metodu biosyntézy o tyto oblasti:
- embryologie, neurověda, epigenetika
- psychodynamický pohled na člověka, teorie attachmentu a objektních vztahů,
- spiritualita a etika práce s přesahovými tématy,
- práce s traumatem – osobním i transgeneračním.
V psychoterapeutické práci se vedle verbální analýzy užívá také práce s pohybem, dotekem, dechem, imaginací. Vedle uvolnění bloků je důraz kladen na opětovné sladění základních životních procesů. Cílem je dosažení emočního vycentrování, optimalizace svalového napětí a koordinace, dosažení vyváženosti jak v těle, tak v širším životě.
Individuální, párová a rodinná terapie: Systemická terapie
Transformační systemická terapie dle Virginie Satirové
Psychoterapeutický směr iniciovaný Virginií Satirovou a rozvíjený jejími žáky se řadí mezi humanistické, systemické a rodinně terapeutické přístupy. V. Satirová stála u zrodu rodinné terapie, chápala, že jedince nelze léčit odděleně od systému, jehož je součástí. Systémové uvažování vnášela jak do práce s celou rodinou, tak do individuální terapie. Věřila, že změna je vždy možná. Provázela klienta jeho vnitřním systémem (hluboká reflexe sebe sama) i jeho systémem interaktivním (reflexe minulých i současných vztahů a komunikace v nich) a vzájemnými dopady těchto systémů. Pomáhala klientovi uvědomit si a prožít své vnitřní zdroje a využít je k transformaci, změně dopadu zážitku nebo události z minulosti na jeho současné bytí na úrovni prožívání, vnímání a očekávání, ale i hlouběji na úrovni vnitřních tužeb a vztahu k sobě sama. Její přístup, známý také jako Model růstu, se postupně vyvíjel a dnes jej známe jako Transformační systemickou terapii podle Satirové (TSTS). Kromě práce se systémy a zdroji klade důraz na prožitkovou formu terapie, pozitivní orientaci směrem k terapeutickému cíli skrze změnu a na kongruenci terapeuta. Podporuje růst klientovy sebeúcty, růst jeho kongruence, vnitřní svobodu volby v rozhodování a přijímání odpovědnosti. Nesoustředí se na patologii, i když s jejími projevy pracuje, ale na rozvoj a rozšiřování zdrojů klienta. TSTS je účinná při práci s rodinami a páry při léčbě vztahů a také se skupinami a jednotlivci při léčbě širokého okruhu psychických poruch, například poruch nálady, úzkostných poruch, posttraumatických stavů a syndromů , závislostí, reakcí na ztrátu a zármutek atd.
Pod názvem narativní terapie můžeme najít různorodé terapeutické praxe, které se rozvíjejí od konce 80 let. Společné je pro ně sdílení vyprávění životního příběhu a jeho převyprávění. Dále sdílejí názor na terapii jako konstrukcionistickou praxi, v níž se nové výklady o sobě samém, o problému považují za konstruované, nikoli objevované. Vytvářejí se propojováním vzpomínek, situací, výjimečných projevů aktérů.
Zájem se tedy v terapii nesoustřeďuje na odkrývání pravdy o událostech, ale na významy, které situace, událost pro jednotlivce, rodinu, skupinu má.
Jako jednotlivci jsme součástí přediva vztahů, interakcí ve vztazích, jsme součástí kontextu, do kterého jsme se narodili, ve kterém vyrůstáme, žijeme.
Ve vztazích si neustále konstruujeme jeden druhého, případně vytváříme si o sobě navzájem představy, předpoklady, kterým věříme, podle kterých jednáme.
Lidská identita se tvoří a proměňuje především v sociálních vztazích, a terapie se může stát prostředím, ve kterém se mohou zpochybňovat a dekonstruovat některá přesvědčení o sobě a hledat nové aspekty vlastní identity. V průběhu této části se zaměřujeme na situace, kdy se klient nechoval v souladu se svým negativním přesvědčením. Hledáme výjimky, které se dají využít i jiných situacích.
Předpoklady, přesvědčení jsou naše „vnitřní pravdy“, které jsme si osvojili za základě vztahů a interakcí se světem.
Na utváření našich přesvědčení mají vliv rodiče, jejich výchova, škola, autority, lidé, kterými se obklopujeme, a také naše vlastní zkušenosti. Pomáhají nám se v životě orientovat, rozumět tomu, co se děje, připravit se, odhadovat, čemu věřit, o co se opřít. Zároveň mohou předpoklady způsobovat nedorozumění, dezorientaci, zaslepení, jsou důvodem, proč mnohdy opakovaně jednáme tak, že nám to přináší problémy. Ty s sebou přinášení nepříjemné, trýznivé pocity a mnohdy obtížně zvládnutelné chování, skličující nebo nutkavé myšlenky.
Tyto problémy vstupují do vztahů k druhým lidem, v rámci rodiny, pracoviště, školy…
Za pomocí externalizace, externalizačního rozhovoru, s využitím arteterapeutických prostředků, systemického dotazování… se terapeut s klientem zaměřují nejen na dominantní příběh o něm a jeho vztazích, pojmenování problému a zpracování souvisejících pocitů, ale i na rozvíjení alternativních příběhů zaměřením se na výjimečné události, vztažení výjimečných událostí k hodnotám člověka, k jeho vlastní charakteristice. Jedná se o konstruování nového příběhu, pro klienta a jeho okolí přijatelnějšího, který otevírá nové perspektivy, možnosti.
Pískoviště a arteterapeutické metody
Arteterapeutické a neverbální metody pomáhají dětem i dospělým vyjádřit kreativním způsobem to, co nedokáží pojmenovat, uvolnit emoční napětí a nahlédnout svou situaci z jiného úhlu pohledu.
Sandtray
Sandtray je prožitková projektivní terapeutická metoda, která využívá písku, pískoviště jako media. V pískovišti se promítají obsahy vnitřních duševních procesů. Metoda umožňuje vyjevit a zpracovat vnitřní (intrapersonální) a vztahová (interpersonální) témata. Umožňuje objevovat a pojmenovávat vnitřní konflikty, nalézat nové životní motivy a zdroje energie. Pomocí procesu tvoření obrazu a jeho změn se klient učí jiným způsobem přistupovat k řešení problémů a aktivně mění své prožívání. Metoda umožňuje náhled na konkrétní životní situace a uvědomění si vlastních emocí a postojů, které s nimi přímo souvisejí. Pomáhá vyrovnat se s traumatickými zážitky a negativními emocemi.
Metoda vytváří bezpečný prostor pro nastolení pozitivní životní změny. Je výborným a efektivním nástrojem pro všechny věkové a kulturní skupiny klientů. Dá se použít při terapii individuální, při terapii páru, rodiny nebo ve skupinové práci.
Sandtray metodu je možné použít všude, kde jsou klienti schopni se dotýkat písku, stavět figurky podle svého uvážení a pocitů a jsou schopni sebereflexe. V odborné literatuře se uvádí minimální věk klienta 3 roky. Metoda může pomáhat klientům s mentálním či zdravotním hendikepem, dokonce i osobám s psychotickým onemocněním, protože jsou díky rámci pískoviště, písku a figurkám neustále kotveni v realitě přítomného času.
Sandtray může být nápomocná například v těchto případech: zloba a agresivní chování, strach, úzkost a panika, deprese, hledání životní motivace, posttraumatický stresový syndrom, zneužívání, truchlení, vyrovnávání se se ztrátou, zlepšení schopnosti učit se, zlepšení pozornosti, vztahové problémy, rodinné problémy, zlepšení komunikace s okolím, zvýšení sebevědomí, sebepoznání a osobní rozvoj. (Galusová, Veronika: Sandtray. Život jako na dlani. Pointa 2020)
Hra jako základ